Opustil nás hrdina 2. světové války, čestný člen Vojenské policie rotmistr Dalibor Knejfl

uvodni2.jpg
  • 15.5.2020
  • Nikola Rimkevič Hájková

Ve čtvrtek 7. května se zastavilo srdce vojáka, veterána 2. světové války, který sloužil na samém konci války v jednotce polního četnictva Československé vojenské mise v Itálii, rotmistra ve výslužbě Dalibora Knejfla.

Pan Knejfl se dožil úctyhodného věku 95 let. Tehdy byl ale mladíkem, který dostal v italské partyzánské jednotce přezdívku „Bambino“. Jak se mladík z podhůří Orlických hor dostal až do Itálie a jak k partyzánům?

Dalibor Knejfl se narodil v Lázních Bělohrad 14. ledna 1925. V době protektorátu nastoupil vojenskou službu k 11. praporu vládního vojska do Kostelce nad Orlicí. Výcvik absolvoval v Rychnově nad Kněžnou, kde byla umístěna 1. a 2. rota zmíněného praporu. Začátkem roku 1944 byl prapor reorganizován a v květnu byl zahájen jeho přesun do Itálie. Důvodem přesunu 12 praporů do Itálie byla ztráta důvěry nacistického velení ve spolehlivost tohoto vojska.

Co to vlastně vládní vojsko bylo? Vzniklo na základě Vládního nařízení č. 216/39 Sb. ze dne 25. července 1939. Tímto nařízením bylo zřízeno vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava (Regierungstruppe des Protektoráte Böhmen und Mähren). To vše zřejmě za účelem oklamání naivních politiků na západě. Na základě výnosu říšského Vůdce č.75 o zřízení Protektorátu Čechy a Morava bylo v článku 7 povoleno zřízení symbolického českého vojska v síle několika tisíc mužů.

Pan Knejfl na tu dobu vzpomínal jako na období náročného výcviku a zároveň obtížnou službu, protože obyvatelstvo je považovalo za pomocníky nacistů. Pravda však byla poněkud jiná. Vladaři, jak se příslušníkům vládního vojska přezdívalo, střežili sídlo prezidenta. Navíc dostali za úkol od 18. ledna 1940 provádět železniční strážní službu. Mimo to byli vladaři nasazováni k likvidaci polomů, na záchranné práce při povodních a další ženijní práce. K pracovním nasazením patřily podzimní výpomoci v zemědělství. Ustupující zima roku 1940 znamenala se svou ničivou silou ledových ker na českých řekách první prověrku příslušníků vládního vojska. Nebyli ale jen zachránění civilisté. Řeka si vzala první oběť z řad vladařů, 29. května 1941 zahynul v rozbouřené Jizeře velitel ženijní čety.

Vraťme se však k 11. praporu. Ihned po svém přesunu do Itálie, jeho příslušnici začali  od 8. června zaujímat sestavu k plnění strážních úkolů. Pan Knejfl vzpomínal, že Italové byli ze začátku k českým vojákům nedůvěřiví a nepřátelští. Vinu na tom měla zřejmě německá propaganda, která vladaře vypodobnila v těch nejhorších barvách. Dne 20. června byli neznámými útočníky zastřeleni ze zálohy 3 příslušníci právě Knejflova 11. praporu. O den později tak jeho česká stráž, po předchozí domluvě s partyzány na fingovaném přepadu strážnice, přebíhá i s veškerou výzbrojí a materiálem k italským partyzánům. Pan Dalibor Knejfl mi k tomu řekl: „Když jsme byli poprvé na stráži u železničního mostu, upozornil nás italský voják, že když se v blízkém domečku po setmění objeví světlo, je téměř jisté, že přijde partyzánský přepad. Protože jsme hledali kontakt na partyzány, šli jsme hned následující stráž do domečku pod záminkou, že jdeme kupovat mléko a sýr. Podařilo se nám kontakt s partyzány navázat a následující stráž jsme utekli do hor. Předtím jsme však rozbili zařízení strážnice, použili našich zbraní, rozhodili nábojnice ze zbraní partyzánů a se vším materiálem, zbraněmi a municí jsme odešli s partyzány do hor.“

V hlášení generálního inspektorátu vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava byl incident popsán takto: „Dne 21. června 1944 ve 23 hod. byla přepadena u Meane stráž Tom. Podle množství vystřílených nábojnic, zásobníků pro kulomety, víček a šňůr od ručních granátů lze soudit na tuhý boj. K přemožení stráže došlo pravděpodobně pro poruchu kulometu a vystřílení munice. Nezvěstní jsou příslušníci 3. roty 11. praporu vládního vojska - strážmistři Jan Heger, Vilém Sabela, Rudolf Mazánek, Josef Šnajdr, rotní František Bogda, Jan Komárek, četař Emil Žežule a vojíni Dalibor Knejfl a Jan Moučka.“

Pan Knejfl začínal u partyzánské jednotky s názvem Carlo Carli (podle velitele skupiny), později se dostal do partyzánské skupiny „PUDLO“. Bylo tam 32 Čechů. Skupina se aktivně zúčastnila bojů proti Němcům a italským fašistům. V září 1944 se pak tato skupina českých vládních vojáků začlenila do 41. garibaldovské partyzánské brigády a následně do 43. partyzánské brigády. V listopadu 1944 však přišla masivní protipartyzánská operace a 5. prosince 1944 padla část oddílu v horách do nacistické léčky. Zadrženo bylo 13 českých partyzánů včetně velitele Aloise Pudla. Stačili se však domluvit na společné verzi výpovědi, podařilo se jim sníst partyzánské doklady a o zbraních tvrdili, že je tam nechali při útěku partyzáni, kteří je zadržovali. U té verze zůstali celou dobu uvěznění. Němci je nakonec zadržovali v různých věznicích až do 12. února 1945, kdy byli propuštěni zpět k 11. praporu. Vládní vojsko však už bylo v té době, pro nespolehlivost a hromadné dezerce vojáků k partyzánům, odzbrojeno, zproštěno strážních úkolů a převedeno na opevňovací a další pomocné práce. Knejfl se dostal zpět k praporu a to v Korte Casino, kde v té době kopali kryty. Před příchodem amerických jednotek dostali rozkaz k ústupu dále na sever. Ten neuposlechli a přešli k Američanům. Se vznikem Československé vojenské mise v Itálii byl Dalibor Knejfl, díky svým předchozím bojovým zkušenostem, zařazen k rotě polního četnictva. Tam vykonával službu až do konce července 1945, kdy se jednotky mise vrátily do Československa, konkrétně do Strašic, kde v září 1945 zanikly.

Po válce byl na krátkou dobu zařazen do prezenční služby v armádě. Po jejím ukončení se s manželkou odstěhovali do Dolní Dobrouče u Ústí nad Orlicí. On sám pracoval v mnoha civilních profesích, až se nakonec stal revizním technikem hasicích přístrojů, kterého dělal až do zaslouženého důchodu.

S panem Daliborem Knejflem se jeho nejbližší po boku vojenských policistů a zástupců Československé obce legionářské rozloučili během církevního obřadu ve čtvrtek 14. května v chrámu Páně sv. Mikuláše v Dolní Dobrouči. Čest jeho památce!

Autor článku: Ing. Luboš Bahník

Fotogalerie